Jsou momenty, kdy veškeré heroické úsilí nepomůže, protože kdesi v hlubinách organizace sedí kdosi, komu dáno rozhodovat – podle profesora Parkinsona – o nejdůležitějších věcech. Kdy otvírat a zavírat okna, kolik stupňů nastavit na klimatizaci a zda a v který čas možno zalévat květiny. Občas ho nebo ji anebo je pustí ke složitějším úkolům, nedejbože i na saka. A pak se dějí věci.
Kdysi jsem dělal v globální agentuře, která sebou musela jó hejbnout, aby přes víkend narychlo spíchla TV kampaň pro klienta – mobilního operátora. Konkurence zle zatápěla, nastal čas na akci Uragán. Ten se změnil s koncem pracovní doby v akci Větérek, když celé agentuře, včetně toho, na jehož kulaté postavě to celé drželo, zmrtvěly mobily. Samozřejmě mobily, provozované klientem. Ukázalo se, že kdosi na straně agentury tak dlouho seděl na faktuře, až jiný kdosi na straně operátora dal pokyn k exemplární akci. Lepší čas nemohl vybrat.
V pátek po pracovní době marno hledat oba. A tak se prudká kreativně produkční bouře pro operátora A organizovala s narychlo vypůjčenými telefony od spřátelené produkce, která byla v abonmá u operátora B, kterému tou kampaní nakládáno (tehdy se předplacené tarify teprve zaváděly).
Stejnou rozkoš z ultimátního vítězství skrytého šroubečku, který byl pověřen rozhodováním, a proto rozhodl, jsem o pár let později zažil v londýnském hotelovém salonku, kde jsem s kolegy ze tří zemí marně čekal na klienta C ze sedmi zemí. On totiž šroubeček rozhodl, že celá jejich organizace už se narajzovala dost a do konce měsíce dal stop stav na letenky. Jen to nikomu neřekl.
Posel, co cestou do studia s citlivými magnetickými mastery zvolil cestu metrem. Account, co se rozmáchle podepsal přes originál tiskovou maketu, na kterou už už čekaly rotačky. Trumbera, co si špatně napsal čas prezentace a dvacetičlenný tým dorazil o 15 minut… Ne později – pozdě! Zástupy těch, co mysleli, a proto změnili, co jim bylo do-slo-va nakázáno…
Otakar Vávra v pamětech popisuje, jak přišli odboráři po Únoru na Barrandov zkontrolovat, zda odměny filmového štábu odpovídají množství a intenzitě vykonané práce. Cože, ostřič bere takové peníze? Vždyť celý den nedělá nic jiného, že občas změří pásmem vzdálenost mezi objektivem kamery a hercem. A pak jenom kroutí titěrným kolečkem! Co na tom je?
Pro toho, kdo nikdy neviděl slepou, rozostřenou scénu, vlastně nic.
Zakladač? Ruce v pytli a jeden negativ dá do krabice a druhý šoupne do kamery. Co by mohlo nevyjít?
Jistý agenturní producent koukal na denní práce – a hele, pár set metrů milých dvojexpozic. Škoda, že jedna z expozic byla v dekoraci, kterou už mezitím zbourali. To už producent přeskakoval řadu sedadel a šel po zakladači. Dodneška se vypráví, kolikrát ho kolem celého barrandovského areálu honil.
Nedohonil.
A šel znovu stavět.
Poměr mezi důležitostí úkonu a jeho významem pro zdárný celek je někdy neodhadnutelný. Cost cutter, který prý v Pentagonu kdysi roztrhal nevysvětlitelnou fakturu na dodávky plynu, taky neodhadl, že vypne věčný plamen u hrobu zastřeleného Potuse.
Nepodceňuj mužíka s maloulinkým kolečkem a bacha na madame s natrženou fakturou v ruce!
A už vůbec na uklízečku ve virologické laboratoři!
Bigvilik's Brand Building Blog 
26.3.2020 (20:08) |
Cože to na tvé kulaté postavě celé drželo? Nějaká Tv produkce?