Když se valí velké dějiny, maličkosti se odsouvají stranou. Čím doba epochálnější, tím zásobování náladovější. Za minulého režimu nebyl tu a tam ani toaletní papír. Déjà vu! A kromě toho nebylo asi deset tisíc položek, jen se zrovna nevědělo, dokdy a kterých.
Jedno bylo určitě: tekutý chléb českého národa, jak to poeticky vyjádřil Vasil na saka nepouštět Biľak, zmizet nemohl, to vládci chápali. Minimálně dvojí pivo bylo vždycky, místní (podle toho, kam lokalita spadala) a pro rozmazlené lepší, obvykle (ale ne vždycky) plzeň. Jen staří pivomilci tehdy vzpomínali na dobu, kdy bejvávalo hůř, hodně špatně. Na protektorát.
Se začátkem války pivo skoro zmizelo. Z obchodů úplně, z hospod a pivnic nejdřív v některé dny, pak skoro napořád. Záhy se objevovaly nízkostupňové varianty – sládci zkoušeli možné i nemožné –, ale z bublin katedrálu nepostavíš. Německá mašinerie navíc situaci moc nepomohla: rozmístila plakátky, že na našem pivu si nyní v nezměněné kvalitě v první linii pochutnávají příslušníci branné moci. V Říši měly podobné tiskoviny úspěch, v protektorátu šla rána překvapivě mimo. Hodně mimo.
A pak po většinu dní v týdnu už nebylo ani nízkostupňové pivo. Málo ječmene znamenalo ještě míň sladu. Přišla doba náhražek, ersatzů. Tohle slovo bylo velmi neoblíbené, signalizovalo, že zase už něco nebude. Zmizel med. První druh náhražky, s velkou slávou ukazovaný v kinech v tzv. Aktualitě, byl poměrně chutný a nezávadný, ale zmizel taky rychle. Vyráběl se z řepkového cukru. A ten šel záhy cestou veškerého medu.
Místo piva se na čepu narážel laboratorně vyvinutý pivolín. Místo medu se nabízel jakýsi ersatz z chemiček. Pokusy s kopřivovou látkou na obleky byly úspěšné, ale lidem se to nezdálo. Jednak se to prý blbě nosilo, především dobový humor varoval před tím, aby v tom někdo zmokl a zase uschnul. Tvrdilo se, že v takovém případě se látka zdrcne tak, že nebožáka udusí a posléze rozdrtí.
Copak kopřivy, ty zmizely z textilek hned po válce, neosvědčily se, ale přízraky potravin a doplňků stravy z chemiček strašily v kraji dlouho. V půlce devadesátých let přišel na český trh výrobce slavných a osvědčených mentolových bonbónů pro osvěžení krku, nosu a hlasu. K jeho i našemu překvapení nám státní orgány nařídily, aby na obalu bylo varování: jezte jen dva bonbóny denně. Víc škodí vašemu zdraví. Výrobce byl v šoku, prodával skoro ve dvou stovkách zemí – a nikde nic podobného nechtěli. Marně mával certifikáty a osvědčeními, že všechno je přírodní, z kytiček a bylinek. U mentolu tehdy svítila červená. Pátrali jsme, jak vznikla, a ano, i ersatzmentol za války byl, uvařený v chemické továrně z uhelného prachu a dalších pochutin. A norma zůstala platná.
Její změna byla na léta. Zatím posloužil malý zlepšovák (snad už je to promlčené): upozornění jsme na obalu přesunuli přesně do místa, kam přišel svar pytlíku. Takové ersatzvarování.
Ještě jedna úzkoprofilová položka se za protektorátu stala středobodem pozornosti a rozprav – domovina. Tabák, pěstovaný v malém, na záhonku nebo za oknem v květináči, pečlivě ošetřovaný, nůžkami stříhaný, opatrně sušený. Ne že by v přídělech nebylo pamatováno i na pár tabákových výrobků, jenže za lístky se v trafikách dostaly než výrobky zpropadeně tabákuprosté. Ersatz na ersatz.
A tak vypukla domácí výroba, lidé sdíleli tipy, rady, hecovali se, navzájem si hodnotili své výpěstky. Kdo nepěstoval, jako by nebyl.
Nebyl k tomu zapotřebí starší bavlněná trička, tkaničky ani šicí stroje, ale taky to byla věda. Užitek se mísil s pocitem, že doma, obklopeni tmou, děláme něco uklidňujícího a správného.
Když se valí velké dějiny, kousek za nimi vykukují pivolín, ersatz a domovina.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď