Je pátého května a mně je už pět dní pětapadesát. A vzpomínám na výročí, které jsem – kvůli propagandě – celé dětství a celý mladý věk dost nesnášel.
Toho dne začalo povstání. Já na světě nebyl, a ještě dvacet let nebudu, ale právě skrze povstání se nikdy neseznámím s mým prastrýcem. Prý to byl fanafaron, frajer a úžasnej chlap. Ale já ho nikdy nepotkám, protože se v květnu 1945 vydal na piciglu s loveckou picačkou přes rameno do Ledec. Ve škole se tam usadla skupina Němců, Bůh sám ví, jak se dali dohromady, ale byli tam. A škola měla věžičku, ze které je okolí přehledné jako infografika. A mezi těmi Němci musela být jedna svině přímo ukázková. Snajpr. A musel být hodně dobrej a hodně unavenej životem a zabíjením…
Takže můj prastrýc na místo boje nikdy nedojel. Víc než kilometr od Ledec ho srazila rána. A nebyl sám. Ta svině snajperská vyčistila okruh větší, než by dokázala malá atomovka. Jenže to už se sebrali chlapi z širokého okolí a vzpomněli si na povely Plížením vpřed a Kryjte se.…
Pomníčků nepočítaně.
Dědeček u toho, jako hajnej a lesník, chybět nemohl. Taky měl jako jeden z mála kvér i legálně. A několik nelegálně. A to se hodilo.
Ve stejnou dobu moje kmotra Matylda začala jako zdravotní sestra na klinice na Karlově náměstí v Praze ošetřovat první zraněné. Vzpomínala, že ze začátku to byli mladí kluci a většinou jen lehce postřelení. Až poté začali přivážet vážně raněné muže. Právníky, doktory, posunovače. První bojovníky povstání. A pak už tam byly i ženy. A malí kluci. A holčička s ustřelenou rukou.
To se nezměnilo do osmého května, kdy boje ustaly. Toho dne přijali na kliniku přes padesát mladých Rusů. Vlasovců. A druhý den přijeli další Rusové – vytáhli Vlasovce na dvůr a postříleli.
Přes její protesty. Velitel rudoarmějců se jí smál a řekl, že v Sovětském Rusku by byla už dávno vrchní sestra, ale tady, že holt neznamená nic.
Ale nechal ji naživu. Proto se mohla skamarádit s mou maminkou, co na tu kliniku přišla jako vyjukaná sestřička z venkova, provdat za jednoho filutu, a o dvacet let později mi stát při křtu jako kmotra…
A mezitím oddíl chlapů, včetně mého dědečka, co si horko těžko vzpomínali na vojenský výcvik, dobyl tu školu, zabil všechny Němce i toho snajpra, protože nablízko zas tak dobrej nebyl, a našel dva lepenkové kufry. Plné zlata, šperků a hodinek.
Němci se holt sichrovali.
A tehdy dědeček, hajnej, lesník, dříve majitel panství, budiž mu Bůh ochranou, udělal nejpitomější rozhodnutí. Dva kufry dal přenést do stodoly, protože už byl večer.
Dva náhodně vybraní členové oddílu si na ně sedli. Zbytek, včetně dědečka, se usídlil venku.
Ráno vešli do stodoly.
Do prázdné stodoly.
Jen v rohu byl vyhrabaný tunýlek, kterým ti dva odputovali i s kufry.
Jaký byl jejich osud, nevíme, už se neozvali, ani po Listopadu.
Možná je někdo zabil o vesnici vedle. Možná dojeli do Ameriky.
Kdo ví?
Ale povstání bylo.
Sbohem, dědečku, sbohem kmotro moje, sbohem prastrýčku, kterého nikdy na téhle Zemi nepotkám…
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď