Menu du jour: Jeden Jandák, dva Jandáci

Vždycky mi byl jedno a buřt. Herec, představitel bodrých synů dělnické třídy, důstojníků lidodemo armády a tak. Pak začal dělat politickou kariéru – inu kde jinde než u socanů, kde se to ringočechama všech tvarů jen hemžilo. Ale furt mi byl jedno.

Do dne LP 2003, kdy mi zavolal Jiří Mikeš, dnes patriarcha oboru, tehdy ředitel asociace asociálních reklamních agentur. To už jsem jednu taky spoluvlastnil – a v té asociaci jsem členoprezídioval, jak se na nadějného mladšího bratra starých kmotrů slušelo. A že se mnou chce mluvit Jandák. A že se sejdeme v té fufu řecké restauraci na Dvorcích v Podolí.

Byl jsem zvědavej a napnutej jak Klausova kravata. A přitom taková blbost!

Mnoha slovy mi budoucí ministr kultury vysvětlil, že jeho syn „dělá režii“ na jedné obskurní soukromé filmové škole a že potřebuje pro zápočet povinnou praxi u filmu v čase léta.

Úplně jsem se rozzářil: „My teďka točíme takovou nekonečnou kampaň pro minerálku Korunní, každý den běží jiný motiv, točíme denně šest motivů v blocích po pěti natáčecích dnech, takže vždycky uděláme měsíc, pak post produkujeme a potom to hned jde do vysílání. To by ho mohlo bavit,“ plácal jsem nadšeně, „protože hned za pár dní na Nově uvidí výsledek…“

Sice mi možná mělo být nápadné, proč mi kvůli takové maličkosti socanoherec platí opulentní řecky opečené jehněčí i s červeným vínem, ale nebylo. Byl jsem mlád, v rozpuku a zenitu, a naiv, ba i blb.

A tak se mladší Jandák stal členem našeho malého, efektivního štábu. Hned vyplynulo, že ho nezaujala role režiséra, producentky, produkčních ani jiných specializovaných filmových profesí.

Zaujala ho profese muže, co přijede až na devátou, těsně před první klapkou, opře se o blatník svého volva, zapálí si kubánský doutník, objímá maskérku, s kterou tehdy žil, plácá veselé říkanky, všem do všeho kecá a nechá si od runnera přinést První Placový Kafe.

Jenže tahle role už byla obsazena.

Mnou.

Mnou, kterej jsem si to celé vymyslel, klientovi prodal, vývoj řídil a účinek či neúčinek riskoval.

Dvou nás tam rozhodně třeba nebylo.

A navíc se na konci jeho prvního pracovního dne na placu stala smutná událost, že mu produkční Alice Widležáčková vtiskla do dlaní jakousi bedýnku, že ji jako má odnést do auta, když jsme měnili lokaci.

To nepobral. Druhý den se objevil, krk omotán molitanovým límcem, jsko že je chabrus na páteř a nemůže nic nosit.

A stál a rozesíral náladu, protože buď odmítl s něčím pomoc, že je tam jen na stáži, anebo protože má tátu budoucího ministra. Takže jsme s mým společníkem Čestmírem Trpaslíkem Bendou dospěli k rozhodnutí ho vyrazit.

Vyhodil ho on, jako že dohody se seniorem neznaje.

Pak mi budoucí ministr volal, že co se to děje. Dělal jsem blbého, že se ihned informuju, a volaje zpět, oznámil jsem mu, že jeho syna vylil můj společník, protože prostě proto.

A tu se budoucí člen vlády obtočil na jandáku a jal se řváti: „Tak to jste posral, pane Rubeši! Víte, kdo já jsem? To jste si zavařil, já vás zničím, už si ani neškrtnete, vy nýmande, já budu ministr kultury a vy budete hovno.“ A znovu mi položil zajímavý dotaz: „Víte vy, kdo já jsem?“

Odpověděl jsem: „Vím, nařvaný hovado!“

A od tý doby, mladej nebo starej, jeden Jandák mi jaro nedělá.

P. S.: mladý Jandák se stal filmovým producentem, kooperujícím s Českou televizí, starý kandiduje za ANO do Senátu. Jandáky od veřejných cecků holt neodtrhneš.

Jedna odpověď to “Menu du jour: Jeden Jandák, dva Jandáci”

  1. Anonymní Says:

    Stoprocentně odpovídající. Souhlas.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s


%d blogerům se to líbí: