Značky obvykle nejsou ochotné mlčet. Některé ani schopné. Mluvit, pokud možno pořád. Co hůř, někdy se vyjadřují i k věcem, které leží daleko za hranicemi jejich kompetence.
Všichni si pamatujeme rozpaky, kdykoli se objevil nový motiv kampaně Bernard, snažící se pobavit absurditami světa a veřejného života. Svět se prý zbláznil. Moc nepobavila nikdy, zvlášť proto, že obvykle vybrali něco trochu provokativního, ale zase ne moc, pak nad tím mudrovali, a když to vylezlo, už to bylo mírně řečeno zasmrádlé.
Jenže přišourat se k veřejným událostem a přiživit se na nich, lákalo značky odjakživa. Dokud se snaží značky přisát na olympiádu, zajímá to jen právníky olympijských výborů. Ale to by pro některé bylo málo! Pepsi dostala čočku od mladých radikálních nespokojenců, když se snažila přiživit na Black Lives Matter (2017). A bylo to nadvakrát ponižující, protože kdo jiný, než značka – věčná vyzývatelka, by měla mladým rozumět?
A vidíte, ani její zářný příklad jiným jako varování neposloužil. Jedni si zahrávají s internetovými meme a aférkami, jiní by se rádi přifařili k významným hnutím globální mysli, další by zase chtěli naskočit na vlnu šťastné provokace, kterou si spotřebitelé budou radostně přeposílat, a ani si nevšimnou, že jsou exponováni značkou.
To je věčně vlhký sen marketérů celého světa, který většinou skončí nudou, pokud tomu nevěnujete tolik úsilí jako náklaďáky Volvo, které musely vyrobit a seedovat asi deset virálních videí, než se jedno s Van Dammem ujalo. Zkoušeli to i potom, ale jeden Van Damm jaro nedělá.
Karel Čapek kdysi napsal cosi ve smyslu, že na světě by bylo krásné ticho, kdyby lidi mluvili jen o tom, co skutečně vědí.
A na světě by bylo ještě větší radostné ticho, kdyby značky mluvily jen o své kompetenci a odlišnosti, prostě kdyby nechtěly kecat do všeho.
Umění mlčet.
Umění nebýt za trapáka.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď