Někdy mě to překvapí, ačkoliv by po těch letech už ani nemělo. Napsal jsem tweet. Stane se. Oslovila mě redaktorka jednoho magazínu více pro ženy, že píše článek o párech, kterým život promění vážná, ba smrtelná choroba. Jak asi víte, je to pro mě i po roce stále bolestivé a stále smutné téma. Odpověděl jsem na její otázky, napsal jsem jí sloupek o Barunce, jak já ji viděl. K tomu mi paní redaktorka napsala, že podle výzkumů, které má k dispozici, jsou to častěji muži, kdo opustí své nemocné partnerky než naopak. A z toho mi nebylo dobře. A tak jsem napsal tohle:
Někdy jsou statistiky prostě strašný. Prý většina mužů, jejichž partnerka smrtelně onemocní, ji opustí. Do prdele, to jako že vážně?
Nic víc, nic míň.
A strhla se vřava veliká. Jedni po mně – hned teď, okamžitě – chtěli celou tu statistiku, zdroje, důkazy, jako bych se chtěl habilitovat vědeckou prací. Ale tweet není vědecká práce. Možná, že kdyby mě slušně požádali, na ten zdroj bych se paní redaktorky zeptal a příslušný údaj jim poskytl. Jenže oni nepožádali. Druzí na mě jen pokřikovali, že je to blbost. Ale zase, nepožádal nikdo.
Jedenácté přikázání, zdá se, nepožádáš twitteristy svého.
Řvali na mě, obrazně řečeno, a dávali mi úkoly jako svému slouhovi, neobrazně řečeno. Jako by mou povinností bylo jim do pěti minut odpovědět a dodat, co se rozhodli požadovat.
Zvlášť důsledný byl jakýsi mužik, co se označoval v sebepopisu za „slovanského žrece“, ten mě komandoval jak ruskej oficír v nejplacatější čepici o průměru dlouhohrající vinylové desky. A když jsem na jeho štěkání nereagoval, připomněl se kouzelnou výhružkou:
Stále čekám!
Čekej, blbečku, čekej, zvláště jsi-li už zablokovanej.
Nejsem vaše médium veřejné služby, nejsem váš novinář. Tvrdím-li něco, pak se to pokusím podepřít argumenty. Ale pokud si jen nad něčím povzdechnu, pak mě prosím poproste o důvod, proč to říkám. Budete-li mi nařizovat, co mám a co naopak nesmím, skončíte stejně jako žrec.
Stále čeká, slovanskej blbeček.
A bude dlouho.
P. S.: kupte si v září dvouměsíčník Heroine, tam najdete zdroj i moje povídání o Barunce, děkuju.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď