Jediné, co mě minulo, byl Pan Vajíčko. Jsou i tací, co začínali rovnou u něj. Já ne, doputoval jsem do reklamy až v jednadevadesátém a první překvapení bylo, když se náš klient Marlboro stal nejpopulárnějším billboardem, třebaže v Československu žádný neměl. Zato po městech jezdily zářivé tramvaje s kovbojem a my dostali krásnou lekci ze spotřebitelova umění přeslechu či překuku.
Pak už jsme billboardy měli. Postupně úplně všude. A hráli jsme si s nimi, co to šlo. Třeba se zrcadlovými fóliemi na Reflex. A taky všude okolo vysílala soukromá rádia, ostatně sám jsem jedním prošel ještě v době předreklamní. Potom přišel boom – vedle České televize a pár uvozhřených lokálních stanic se postavila sebevědomá TV Nova, a my s kolegy opět byli u toho, já dvakrát, protože kromě své textařiny jsem do kampaně do jednoho billboardového motivu "prodal" i svou první westici. Dokonce mám takový dojem, že za to dostala víc než já.
Potom se ještě veřejnost maličko naobdivovala zářícím, svítícím city lightům, a pak už se obrátila k zařízením na svém stole a později ve své kapse. A po prvotním nadšení internetem, které zavládlo u probuzených, nás postupně potkávalo, co si starší trhy prožili už dřív. Nové kanály, nová média přibývají, staré většinou nemizí, jen neochotně ustupují – a lidem je to víc a víc šumafuk. Protože další video on demand? Další server se zaručenými news? Ještě jedno sociální médium? Máme čistě textová, obrázková, video i audio. Co dál?
Dřív jsme se domnívali, že si pomůžeme přesnějším individuálním cílením. Stvoříme každému jednomu svět pro něj. Inženýři o tom hovořili s planoucím zrakem. Jak to dopadlo, se podívejte na Facebooku, na reklamách cílených na vás.
A tak dvě jistoty zůstávají. Ukazují mi media plány, a jsou tam oba:
Pan Vajíčko a internety.
A ono to nějak dopadne.
Snad si nás někdo všimne.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď