Už mě bolel zadek. Seděl jsem v nepohodlné židli na kolečkách, obdařené designem, ne už ergonometrií. Na skleněném stole, kam se nedalo sáhnout, aniž by zůstala kompletní sada otisků prstů, stály vyprázdněné šálky od kávy a esteticky zajímavé sklenice, z nichž voda už vypita a částečně vybryndána, protože zase design. A ona pořád mluvila. A navíc si myslela, že prezentuje.
Kromě ní, která včera poprvé přiletěla do Evropy, byli všichni účastníci přeboru v mlácení prázdné slámy místní. Ne-li z Česka, tak ze Slovenska. Přesto nám už hodinu vysvětlovala specifika českého a slovenského trhu s – řekněme – topinkovači. Předsudky, penetrace, mediální zvyklosti. Všechno poměřovala americkým trhem, takže všechno bylo jaksi malé, pozdě, špatně.
Ještě vyměnit ty zákazníky, ty byli taky demodé.
Generál klienta už to nevydržel, poposedl, a zeptal se: "Tak co navrhujete?"
A dáma z Ameriky velmi tiše odpověděla, jako by prozrazovala kódy k nukleární zbrani: "Připravíme komplexní píár strategii k získání dominantní pozice na nerozvinutém marketu."
Ztišila ještě o čuc víc: "Zatím jsme ve stádiu identifikace vysoce afinitních partnerů!"
"E…?"
Nevydržel jsem to. Nahlas jsem pronesl: "Píšou si seznam spřátelených novinářů."
Smích okolo průhledného stolu ji znervóznil.
A už skoro neslyšně dodala, "A taky řešíme vhodnou taktiku launche."
Gereál se na mě tázavě podíval.
"Nevědí, jestli udělat tiskovku, nebo jen poslat zprávu," přeložil jsem.
Zámořská dáma nasupila rty a už nepromluvila. Hlavně že už nemluvila sotto voce, tedy významně potichu!
Dávám si na ně pozor.
Přihrnou se jak velká voda, velevýznamně ztiší hlas, a pak s výrazem zasvěcence plácají buď obecně známou banalitu, nebo blábol, anebo obojí. Ale vypadají u toho malebně a zasvěceně.
Možná, že co je šeptem, to je čertem.
Ale co je sotto voce, to většinou bývá pouhopouhý žvást.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď