Menu du jour: Moje Barunka

Jaká byla Barunka? To se ptáte právě mě? Kdo může být méně objektivní než já?

Miloval jsem ji, miluju ji – a vždycky budu. Proč se tedy ptáte právě mě?

My se drželi za ruce. Pořád. Později vysvětlím.

Nedávno jsem se díval na její fotografie z dob, kdy jsme se ještě neznali. Tehdy u její tváři vévodily dlouhé vlasy. Já už ji znal jinak – s vlasy částečně vypadlými kvůli radioterapii, s oholenou hlavou kvůli léčebným elektrodám, s kraἶoučkýmí vlásky, když první léčba zabrala – a to jsem jí říkal Kalimero, protože trčely do všech stran. A pak – Bohu žel – zase s oholenou hlavou, protože nádor se vrátil, a léčba s ním. Ovšem díky tomu se prosadily její oči. Byla v nich radost, byl v nich i smutek, bylo v nich poznání.

barunkaskorovlasy

Barunka – wiki

A já jsem si každý den přál, aby se v nich objevilo víc radosti a míň smutku. A jestli jsem něco nechtěl, tak aby po mně šlehly ostrým pohledem, když ji něco naštvalo, Pamatuju si, jak mluvila s dalším nešťastníkem se stejnou diagnózou, a řekla mu, že mu vysvětlím, jak elektrody co nejlépe na hlavu lepit. Marně jsem gestikuloval, že už jsem měl být na cestě do Prahy a že tam na mě čekají fakt důležití fořti byznysu. Šlehla pohledem – a já jsem se ještě o dvacet minut později našel v situaci, jak se belhám kolem dokola (když telefonuju, tak se holt belhám), vysvětluju detaily podkládání konektoru kusem mulu, a v Praze se zvolna nafukují důležití paňáci.

Ten muž už je také na pravdě Boží, stejně jako Barunka.

A pokud ji vidím na nebesích, určitě nesedí v poklidu na obláčku. Dokonce chovám podezření, že služebně příslušní andělé strážní už jsou z ní maličko vycukaní. Určitě se přimlouvá. Za ty, co už tam jsou, i za ty z nás, co na tenhle transfer teprv čekají.

Nikdy se neomezila na sebe. Vždy se snažila pomoct, nebo dát radost. Víte, že dárky, k Vánocům, k narozeninám, nebo jen tak, vymýšlela i rok dopředu? A ji chcete zastavit na obláčku? Nebála se ani autorit, jako byla nepříjemná a vyhořelá onkoložka. I na tu se vrhla, když zjistila, že někdo trpí v čekárně…

Nikdo z nás, co jsme ji znali, jsme nevěřili, že by někdy vzdala boj za kohokoliv, kdo její pomoc potřeboval. A taky se to nestalo.

Vím, že tam je – a přimlouvá se dál.

Jen já postrádám její ruku.

Jedním z vedlejších účinků léčby totiž bylo to, že ji bolel každý dotek kůže. Musela velice pečlivě vybírat, co si obleče, nesmělo ji nic tísnit ani dráždit.

A tak jediné, co nám často zbývalo, když jsme šli spát, bylo držet se za ruce. Dlaně jsou nejméně citlivé. Pří každém otočení se, přebatolení, se zase ty dvě ruce hledaly, dokud se nenašly.

Její dlaň hledám ze spaní každý den.

A marně.

 

Psáno pro tištěný Heroine. č. 4/2020.

 

2 komentáře to “Menu du jour: Moje Barunka”

  1. martina maría Says:

    Krásně… o lásce-)

  2. Anonymní Says:

    Děkuji

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s


<span>%d</span> blogerům se to líbí: