Když dnes čeká manžela britské královny poslední cesta, můžu si dovolit vzpomínku na naše jediné setkání. Frnk, a bylo po všem.
Toho dne jsem cosi postprodukoval ve studiu v ulici V Jirchářích. Ale už jsem měl být zpátky v agentuře, tyčící se nad Smíchovem, a tak jsem rozdal pokyny, nastoupil do auta, zaparkovaného volně na ulici – ano, i takové časy pamatuju –, prokličkoval úzkou ulicí kolem nunciatury a víceméně natvrdo se narval do provozu na Národní.
Až na to, že ten provoz skoro ihned zdechl. V obou směrech se stálo – a vysvětlení již přijíždělo, v podobě skvadrony policejních aut. Zase nějaká státní návštěva! Kolem řádily devadesátky, to sem jezdil kde kdo, ne jako dneska, kdy kromě reinkarnace Mao Ce-tunga přijíždí jen nějaký tananaringapatámský místodržitel.
A už to jelo, kavalkáda aut, čím dál vznešenějších, a pak to auto nejvznešenější a v něm britští královští manželé. Stál jsem v řadě zastavených aut, pozoroval kolem frčící vznešenost a těšil se, jak to budu vyprávět, že jsem je viděl z jednoho metru.
Jenže frčící vznešenost dofrčela. Kolona se zastavila tak, že vedle mě, ani ne metr, byl luxusní samohyb, a v něm ti dva.
Otočil jsem k nim hlavu a pokusil se o úsměv.
Nejsem trénovaný jako oni, takže oni se usmívali, zatímco já se šklebil jako idiot. Princ mi dokonce hlavou pokynul, ale moje štronzo to neprolomilo.
Bodejť by ne, když mi hlavou běželo, "jestli sundáš jen jednu ruku z volantu, tak tě snajpr zastřelí!"
A tak se oni usmívali a já šklebil, a čas stál.
No, v reálu to bylo jen pár sekund, průvod privilegovaných se zase rozjel, frnk, a to bylo celý.
Sbohem, princi, a dík, že mě nezastřelili.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď