Je to dneska na den přesně, hodina sem hodina tam, šest let, kdy jsme se s Barunkou poprvé viděli.
Nejdřív k situaci. To už jsme se přes rok znali přes smsky a messengery, povídali jsme si denně i nočně, ale ještě nikdy jsme se neviděli zočivoči. Nebyl na to čas, já se sbíral z kolapsu, kdy jsem skončil v nemocnici s rozvráceným cukrem i stavem minerálů a dalších látek v těle, ona z rozvodu, stěhování a přemíry akcí, kde prezentovala své sushi. A tak jsme se nesešli v létě 2014 na Letní Letné, ani při několika dalších příležitostech.
Tehdy jsem trávil každé léto jeden srpnový týden v golfovém klubu, hotýlku a resortu Malevil. Můj učený kolega a přítel Marek Prokop, muž stejného ročníku, ale s – tehdy – delším plnovousem a ještě nerdštějšími brejlemi, než jakými okouzluju já, pořádal rok co rok akci Léto s internetovým marketingem. Ve zkratce LIM.
Bylo to hodně netradiční školení. Účastníci, co měli kliku, že po vyhlášení během pěti sekund stihli kliknout, přijížděli v úterý, odjížděli během soboty. V ceně bylo ubytování, snídaně a dvě „hostiny,“ což bylo obvykle opečené prasátko.
Kromě lektorů, co dojížděli, jim byli po celou dobu k dispozici dva řekněme rezidenční lektoři – Marek Prokop sám, a kromě prvního ročníku já. Když říkám po celou dobu, tak tím opravdu myslím od snídaně po bowling končící tak po druhé ranní.
Když se chystal ročník 2015, Marek mi oznámil, že pozve Barunku. Jako expertku na gastronomii, ať promluví o svých zkušenostech s dodávkami sushi na objednávku z mailového programu jen pro odběratele, a tedy i se zkušenostmi s tzv. churnem, odlivem předplatitelů či abonentů.
A že – místo jednoho poraženého prasátka – nabídneme v pátek večer ochutnávku sushi i s jejím výkladem.
Jak já se tetelil!
A právě, když jsme na terase s Markem obědvali, najednou prošla okolo i se svým sushi chefem Yukim, naše oči se střetly, a mírně jsme se na dálku na sebe usmáli.
Náhoda tomu chtěla, že odpoledne jsem měl Velkou Brandovou Přednášku, a už jsem se zase tetelil, jak si ji užiju pro Ni, jenže si sedla 90 stupňů ode mne vlevo, až ZA flip chart, na nějž jsem mínil malovat komunikační pyramidu, kterou už každý další účastník znal, protože ta sebranka jezdila rok co rok. Ne kvůli našim moudrům, ale kvůli atmosféře a setkání se s přáteli.
Každý herec nebo prezentátor vám na požádání a za menší bankovku potvrdí, že hrát na dvě obecenstva je k vzteku, ale co zbývalo? Hrál jsem.
A večer jsem naopak pozoroval, jak se snaží hrát na dvě obecenstva ona, při prezentaci historie a kultury sushi, zatímco jsme ochutnávali. Schválně jsem si sedl až do kouta, a nechal ji hrát na celek i na mě.
Oko za oko, show za show.
Večer na bowlingu, kdy byly zásady školení porušeny, protože pohledem odehnala každého, co by se jen přiblížil, jen jistý Cody Ungr směl pořídit tu zásadně důležitou fotku, než byl zahnán sto metrů do golfového hřiště, netřeba rozebírat.
Ráno prezentovala ona, v nejhorší čas. Sobotní poslední přednáška bývala jak Schubertova Nedokončená, hloučky se postupně vytrácely. Ti museli stihnout autobus, ony už čekaly rodiny u oběda. Nakonec jsme zbyli tři, Marek, Ona a já.
Spolu jsme obědvali, spolu se loučili na parkovišti, než jsme se rozesadili ve svých samohybech.
Tak si to pamatuju, očištěné od pozdějšího přeprogramování.
Nečekejte nic zlého.
Jen jsem byl postupně utvrzován v tom, jaké to bylo.
„A Vilíku, žes hned, jak se naše oči potkaly na té terase, věděl, že je to něco mimořádného?“
„A Vilíku, že bylo jasný, kdyžs při té své prezentaci mluvil skoro výhradně na mě, že už víš?“
„A Vilíku, žes schválně dělal na té sushi show, že sedíš v koutě, abych se o tebe víc zajímala?“
„A Vilíku, že už to bylo celkem jasné, ten večer?“
„A Vilíku, žes mě tak spontánně objal, než jsme nasedli do aut, to už bylo úplně jasné, že jo???“
Ano, ano, ano, ano, ano!
Hagiografie prvního dne zafungovala.
Ale víte, ono tam moc rozdílů mezi oficiální verzí, ke které jsem byl postupně vyučen, a tou, co si jakž takž pamatuju, ani není.
Je to dneska na den přesně, hodina sem hodina tam, šest let, kdy jsme se s Barunkou poprvé viděli. A je to dva roky a sedmnáct dní, kdy jsem se museli rozloučit.
Ale ten první den se zapomenout nedá.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď