Za první republiky žil vážený pán. Novinář, starosta Královských Vinohrad, senátor k tomu. Šéf syndikátu novinářů. Jmenoval se Jiří Pichl. A v novinách se jeho mocná titulatura smrskávala na sousloví syndik Pichl.
Byl to muž seriózní, smyslem pro humor nehýřící, kolenohlavý, s kulatými brejličkami, výrazným knírem a štětečkem vousů trčícím z brady dolů. Důstojenství každým coulem.
Syndik Pichl.
Prostořeký komik Vlasta Burian mu ovšem neřekl jinak než pindik Sychl. To se respektábl notábla dotklo, v jeho osobě uraženo novinářstvo, Senát i občanstvo sakumprdum. A tak nechal posměváčkovi vzkázat, že jsa syndikem, není pindikem. Právníci pohotově.
Nebyl to nejlepší z jeho nápadů. To vědí, říkal komisař Ledvina, tady se všecko rozkecá. Upevnil pindika v hlavách. Táhlo se to s ním až pod náhrobek.
Efekt Streisandové! Já nejsem medvěd, ale syn sedláky Míchy, nebyl jsem traktoristou, nýbrž kombajnérem – a ta částka taky nesouhlasí.
A přesto týden co týden potrefení předáci a primáriové diktují jurisprudentům manifesty, v nichž dokazují, že nejsou škůdcem, ba naopak kamenem úhelným, na němž stojí řád a prosperita. Jedni žalují autory nepříznivé recenze, druzí laboratoř, co v jejich produktu našla nějaké fuj, jiní vysvětlují, že taková lapálie se stane nejvýše jednou za deset let.
Vizionář, nabízející riskantní investici do něčeho, co svět neviděl, vyhrožuje expertům, jimž to připomíná kšeftík Charlese Carlo Ponziho. Značka, která loni krachla už jen několikrát, nabádá novináře, aby o tom nepsali, sic bude zle. Obden někdo hájí dobré jméno firem, o kterých jsem netušil, že ho kdy nosily. Kdysi jsem si podobné, mně adresované tirády archivoval, ale pak mě to přestalo bavit.
Prý že syndikové.
Čím mocněji se pinoží, tím jasněji vysvítá obrys: další pindik.
Syndikům patří kus světa.
Ostatním jen Pindikland.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď