Je to stará televizácká latina. Autor ospravedlňuje řídkost svého dílka, že je to pro malý děti. A šedivý praktik zamumlá pod fousy, "tak malý děti snad ani nejsou."
A vidíte, dneska jsme všichni takhle malí. Alespoň v představách mnoha zadavatelů a tvůrců běžné TV reklamy.
Pracovní závazky mě nutí tu po očku, tu naplno sledovat běžné komerční lineární vysílání. Včetně reklamních bloků. Zážitek čerstvý, protože jsem se tomu pár let vyhýbal. Ne že bych nesledoval, co se v oboru děje, ale věřte mi, že koukat na jednotlivé kousky, mnohdy obalené tiskovou zprávou, kde vám vysvětlí, jak to správně pochopit, je opravdu čajíček oproti řádně naducanému reklamnímu bloku. Že jsem to pár let nesledoval, nemá nic společného s intelektuálním postojem "nevlastním televisi," ale s osobními důvody.
Nicméně vypadá to, že část tvůrců žije v domnění, že od lineárního televizního vysílání utekl už každý, kdo absolvoval běžné vzdělání. Finanční instituce vás míní uvrtat, abyste si u nich uložil naspořené, že se vám to vyplatí. A proto musíme absolvovat prasátko na mince i počítací stroj, kde se natřásají tisícikoruny. Chce-li značka prodat mazání na koleno, jest nám absolvovat poloprůhledné animované koleno, které je zprvu červené, ale po námazu zmodrá. A cenu vepřové pečeně v akci nám ústy svého hlasu říká supermarket důsledně pomalu, tónem vyhrazeným pro pomalé a blbé.
Posledních pár dní jsem si na to dával pozor – a za tu dobu jsem viděl jen jednu kampaň, která nebyla doslovná jak buben kopák na každou dobu. Jediná kampaň, která pracovala s náladou, kamerou, hudbou, prostě s vyjadřovacími prostředky určenými pro dospělé. Přitom byla jasná jak facka.
Nehoruju tu pro lartpoulartismus, pro načančané nic. Jen pro reklamy, hovořící s dospělými. Dospěle.
Prodáváme dospělým.
Malým dětem nechme pohádky.
Tak malý ani nejsou.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď