Upřímně řečeno, řekne-li se "Pohlreichova líčka," poněkud znejistěl bych, kdyby šlo o vizáž. Ale řekne-li to šéfkuchař, či majitel restaurace, pak netřeba obav.
Zdeněk Pohlreich pozdvihl pozapomenutý pokrm – a učinil z něj svůj signature dish. To je pro kuchaře něčím jako differentiating ideou pro značku. Unikátním, rozpoznatelným podpisem. Dotykem Mistra. Michelangelovým Davidem. Dobře, dobře, už toho nechám, pochopili jste.
Za léta jsem se přichomejtnul k celým betlémům gastronomických projektů, abych zaučil o marketingu – a značkové odlišnosti. Upřímně, mockrát marně, to když z toho nakonec vylezla prestižní Pizzerie Koliba & Tropic Bar Manhattan U Vonásků.
Zato když se začalo o signature dishi, očka adeptů se rozzářila a jejich líčka nabyla Pohlreichových rysů. Už se tam viděli.
Někteří to dokázali, našli si jídlo, které bylo chuťově přijatelné a zároveň neprofláknuté, postavili na něm svou nabídku – a odlišili ji tak, že i lidé, kteří jejich pokrm neochutnali, věděli, že kdyby se jim zachtělo, bylo by v tomto podniku nejlepší v světě širém.
A pak přišel pomalý nezastavitelný příchod zrezlé obludy, které se říká všední provoz a semletí. U jednoho z nejnadějnějších, který svůj signature dish nalezl, vypiplal a prosazoval, to dopadlo tak, že po dvou letech jsme u něj našli ceduli, hlásající NÁŠ DNEŠNÍ SIGNATURE DISH JE…
Ze speciality podniku se stala dnešní specialita. Z pozice v hlavě sdělení "dneska přivezli telecí". Z výrazného, nadějného restaurantu další hospoda Na růžku.
A pak zánik.
Vzpomenu si na to pokaždé, když čtu tiskové zprávy zadavatelů reklamy, že tato kampaň má spotřebitele přesvědčit, že to, co jsme říkali minule, už neplatí. Pro letošek to máme jinak, loňská sdělení zapomeňte.
Specialita podniku je dnešní, od 11 do 14.
Signature dish je na půl života.
Slovem repositioning to neokecáš.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď