Letos a právě teď je prvního března, což je pochopitelné, bylo-li včera 28. února.
Ale v roce 2016 bylo dneska ne 1 března. Bylo 29. února.
Přestupný rok, přestupný den navíc.
A zima se nechtěla vzdát, během dne bylo hnusněji a hnusněji, k večeru napadalo přemnoho bílého svinstva. A večer? Tak ten už vypadal jako z hollywoodského katastrofického filmu 70. let, barva a širokoúhlo, ideálně ze 70mm pásu.
Měl jsem v Krči, v bytě, co jsem zdědil po rodičích, docela dobrý pocit. Klid, teplo a nikam nemusím.
S milovanou Barunkou už jsem mluvil, toho večera byla doma se svými syny, těšila se na to a chtěla si to užít bez jakékoli další přítomnosti. Vím, že to může znít nevděčně vůči rodičkám, jejím milovaným rodičům, vůči nejlepší kamarádce, sestře Natálce a její rodině, ale prostě si chtěla užít večer v nejužším kruhu. Po strašné diagnóze, po operaci, chemoterapii a radioterapii byla slabá jak jarní výhonek, ale šťastná, že žije. My byli domluveni na pozítří, že zase jednou za ní přijedu do Jílového, až tam bude sama, protože – ale to si později povíme.
A tak jsem si v klidu nalil červené, jedním okem četl jakýsi scénář, druhým občas kouknul na TV obrazovku, kde ukazovali kalamitu v Praze, zaseklou dopravu, zašprajcované autobusy, a blackout mimo Prahu, kde stromy, zatížené čerstvými tunami mokrého sněhu, padaly do cest i přes elektrická vedení. No co, svíčky mám, v bytě je teplo, vydržíme.
Ale pak zazvonil telefon.
„Vilíčku, já jsem měla epileptickej záchvat, hroznej, ale už je to dobrý, už jsou tu rodičky, tak nejezdi, slyšíš, nemusíš sem jezdit, už je to dobrý…“
„Počkej, počkej, počkej, jsi v pořádku… A nemám přece jenom přijet…?“
„No jasně že přijeď! PROČ MYSLÍŠ, ŽE TI VOLÁM?“
A co teď?
Po dvou sklenicích – jo, už to byla druhá – červeného jsem dost těžko mohl jít nadráždit volvo. A tak jsem volal své oblíbené a tehdy často používané taxislužbě CITY taxi. Hovořili na mě vlídně, to ne že ne, ale laskavě mi vysvětlili, že všechny jejich vozy jsou kdesi zaseklé, na ulicích je 30 čísel sněhu, za Prahou popadané stromy, a šance, že bych se v tu noc někam dostal, je mizivá.
Dobrá. Volal jsem na jiné taxislužby a dopadl stejně, akorát ta laskavost tam nebyla.
Nevěděl jsem, co dál. Nemám snad opravdu vyrazit s volvem, uvažoval jsem zoufale.
A zase telefon. CITY taxi.
„Váš častý řidič právě vysazuje 300 metrů od vaší adresy a je připraven jet k vám.“
To bylo neuvěřitelné.
Navlékl jsem se do polárního, vyšel z domu a dobrodil se sněhem na roh. Právě přijížděl. Černý mercedes E, z něj vystoupil postarší muž v tmavém obleku, s knírkem. Znal jsem ho dobře, vozil mě po Praze dost často, od klienta ke klientovi. Řekl jsem mu, že musím do Jílového u Prahy – a že je to vážně naléhavé.
Kdybych mu řekl, že musím na Alfa Centauri, bylo by to totéž.
Ale nakonec přikývl a dost rezignovaně řekl: „Je to čtyřkolka, lopatu v kufru mám, tak uvidíme…“
Tu jízdu popisovat nebudu. Krokem, občas na pekaře, pak pokusy odbočit ze staré benešovské k Jílovému. První pokus nevyšel, druhý pokus nevyšel, třetí… Vždycky proti nám jelo auto, jehož řidič vykloněný z okénka, mával a gestikuloval, ať se vrátíme, že neprojedeme.
Až když jsme se nažili prosmyknout kolem hotelu René, přijel další vůz s gestikulujícím panáčkem, jenže ten volal „Možná ještě projedete, jeden strom tam spadnul a druhej nad tím visí, ale dá se to projet, jen musíte hned!“ A my jeli hned – a projeli. Z Jílového dolů ke Kamennému Přívozu už to nešlo definitivně, jenže tam už jsem nepotřeboval. Zahnuli jsme do tiché uličky, kde ovšem byla tak vyježděná dráha, že mi to došlo až druhý den…
Rozloučil jsem ses tím dobrým mužem, narval mu všechny bankovky, co jsem měl u sebe – a už nikdy jsem ho neviděl, a na centrále mi jen slíbili, že mu vyřídí poděkování.
A vešel jsem do jámy levové.
Proč?
Protože do té doby mě Barunka nechtěla představit ani rodičům, ani dětem. Vyznávala teorii, že když se už jednou ve vztahu spálila, nyní nebude riskovat. Prý dva roky, možná víc, a pak se uvidí.
Ale teď se všechno změnilo.
Přivítali mě rodiče, s tím že Barunka si musela lehnout a kluci už naštěstí spí.
Hodně dlouho poté se mi přiznala, že si je zavolala k posteli a řekla památnou větu: „Já mám něco jako přítele, a ten sem jede, tak se s ním seznamte, a teď si potřebuju odpočinout, tak zavřete a nechte mě spát…“
To je ovšem pochopitelná slabost, vynucená okolnostmi, jak jsme se posléze shodli.
Upřímně, ocitli jste se někdy před tribunálem polního soudu? Zčásti to tak vypadalo. U tatínka ne, to je gentleman staré školy, u něhož každý začíná s otevřeným kreditem, a jen vlastními chybami se o něj může připravit. Po chvíli řekl, „Tak teď už chápu, proč trvala na tom, že tu bude sama,“ a bylo vyřešeno.
Ale maminka! Znáte maminky? Bezpečnější tělesnou stráž nenajdete. Paradoxně mě zachránilo to, že i moje maminka byla stejná – zdravotní sestra typu generál, s dlouholetou praxí na důležitém pracovišti ve fakultní nemocnici. A když jsem se přiznal, že jsem kdysi lapidušli v nemocnici a umím píchnout injekci, kdyby si to Barunčin stav vyžadoval, byl jsem akceptován.
Nakonec mi svěřili domácnost a odjeli.
Ráno jsem chystal Barunce snídani, když se vynořili její synci – a koukali na mě. Včerejší strašný zážitek, kdy maminka ještě stihla rodičům zavolat, když pochopila – dcera neurologa –, že to bude epileptický záchvat, byl naštěstí překryt hromadou dalších zážitků.
Rodiče zburcovali záchranku, ta, když pochopila, že se možná nedostane do domu, oslovila hasiče a ti si logicky povolali policejní asistenci. Developer, kamarád a tehdy soused Karel mi pak líčil, jak navigoval postupně všechny složky IZS, s výjimku radiační ochrany, aby dojeli ke správnému baráčku. To byla ta vyježděná trať, která nám dovolila dojet na místo.
Klukům zvláště pomohl policista. Dokonce ani nevím, byl-li státní nebo městský. Ale když se tu všichni uniformovaní motali, vzal si malé muže stranou, půjčil jim pouta, pendrek a čepici, a dokonce jim ukázal pistoli. Úžasný muž. Místo bolavé rány v nich zanechal vzpomínku na dobrodružství. Tak jako ostatním, i jemu bych rád poděkoval, zkoušel jsem to, ale nedozvěděl jsem se nic.
Kluci po mně ráno koukali – někdo, koho ještě neviděli. Částečně, jak uvidíme.
„Tohle je Vilík, a udělá vám snídani,„ rozštípla to Barunka.
„Ahoj, Vilíku,„ řekli kluci, a bylo.
A bylo. Za několik dní jsem se postupně nastěhoval, nakonec se zbavil pražského bytu – a už jsem v Jílovém zůstal. A protože si to Barunka přála, jsem tu, i když ona už je Tam Nahoře.
Napsal jsem, že mě kluci ještě neviděli. No, jak se to vezme. Pár dnů předtím jsem přijel, když už spali, abych Barunce oholil hlavu. Druhý den měl dorazit pan Slanina, který ji měl naučit, jak se nasazuje a provozuje léčebný přístroj, který jí určitě prodloužil život, Novocure Optune.
A pak se ozval pláč z ložnice.
Barunka to šla zkontrolovat.
A vynesla maličkého Adámka v náruči – tedy tak, že viděl přes její rameno dozadu – a nesla ho ke koupelně. Čůrat! A malý muž mě uviděl v obývacím pokoji a pronesl rozespalým hláskem:
„Maminko, v kuchyni je nějaký tlustý pán…!“
Mamince se ho podařilo přesvědčit, že se mu to zdálo.
Ale nezdálo.
Ach ty dětské sny.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď