Bývaly doby, kdy Praha byla dvojjazyčným městem. Vladimír Neff vyprávěl v pamětech, že to vedlo k podivuhodně mlčenlivým úvodům nákupů. Samozřejmě ne v kvelbech pro prostý lid, tam byla převaha českého živlu jednoznačná, ale v obchodních domech a firmách pro hochnóbl lidi se obchodník vstoupivšímu obecenstvu jen mlčky zhluboka uklonil. A čekalo se, jakou řečí zákazník promluví, to aby neurazil špatnou volbou.
Nesprávná řeč mohla vážené nakupující změnit v rozladěné nenakupující, takže vyčkat bylo nejlepší strategií. A takových strategií bylo víc. Pro firmy křesťanské nebylo nutné mít na zdi kdesi křížek. Zato firmy židovské měly na zdi kříž velkých rozměrů, aby nebyl přehlédnut.
Dělalo se, co se mohlo, dělalo se, co se platícímu obecenstvu na očích vidělo.
Z dnešního pohledu idylické, ba bukolické časy.
Nebyla sociální média.
I dnes se dělá, co se může, co se platícímu – a hůř, i neplatícímu – obecenstvu na očích vidí. A dokonce i to, co se ještě nevidí, ale tuší. Sociální média vyžadují, aby značka nejen tančila, jak si přejí, ale aby tak činila tzv. real time.
Viděli jsme to při opouštění ruského trhu. Nikomu nevysvětlíš – a chvála pánubohu, že se dotčené brandy ani nepokoušely -, že snáz zavřeš import kabelek do dvaceti fufu butiků než stovky provozoven třeba fast foodu. Obzváště jsou-li provozovány ve frenčíze. A že rozhodování PR agentury, co v zemi nic nevlastní, všechno má pronajaté a oba globální manažery odsune jedním z posledních letů, je pochopitelně přímočařejší než váhání třeba automobilky, která tuší, že za sebou nenechává jen trh, ale i fabriku či dvě.
Všechno jedno. Aréna volá, značko, zde Rhodos, v této minutě skoč.
A pozor: takhle je to správně!
Chtěli jsme, aby nás kupovali ne zítra, ne dnes, ale teď?
Chtěli.
A oni zase chtějí, abychom jim na očích viděli, co chtějí.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď