To, s bolestí v hlase, volal filmový režisér Mac Frič. Metry zbytečně protočeného filmu, abychom viděli, co by blbej neřek: mraky plují oblohou, stařenka se belhá po stezce, na cestě jede vůz s koňmi a švarnými mládenci a hezké děvče zadumaně hledí přes jez v les. To vše viděli jsme už tisíckrát a ještě uvidíme, až do skonání.
Jó, když z mraků padají kroupy, stařenka se rozběhne, aby ji neumlátily, koně se splaší, mládenci popadají a vůz se převrací, zatímco děvče do jezu flopem skáče, to nejsou metry. To se děje něco zajímavého, něco, co přitáhne oči a pozornost mysli.
V uměleckém filmu se tu a tam musíme protrpět dlouhými úseky, kdy lautr nic zajímavého. Znáte to, drama lidských hodnot, píšou, a divák ví, že tam ani nemusí. U reklamy, která na nás dotírá ve sdělovadlech, bych takový přístup naivně považoval za zpozdilost. Proč naivně?
Protože třeba dvě sítě supermarketů zrovna teď ukazují ne metry. Kilometry! Jedna značka se nám snaží vštípit, že je první volbou, druhá, že to jde jednoduše.
A obě ukazují, co by blbej neřek. Znáte to nazpaměť. Když tam půjdete, můžete si nakoupit potraviny. Ba nejen ty. Nutno ukázat plný košík, včetně zářivé zeleniny, obratně a opatrně vkládané v příslušném appetizing lesku. Navíc ode všeho tam mají varianty. A když vám doma něco dojde – předvedeno didakticky s nešťastníkem, přidržujícím se otevřených vrat ledničky – šup to dokoupit!
Na závěr radno ukázat další radostně konzumující rodinku.
To už by za poslední rok mohla být asi desetitisící, kterou jsem nuceně pozoroval. Co myslíte, kolik z nich ve mně vzbudilo jiné hnutí ducha i těla než jeden klimb? Ale příště, s lepší hudbou a vtipnějším úhlem kamery, už to tutově zabere.
Klientům, co tohle chtěli, kladl jsem stejnou otázku: vy byste se na tohle chtěli večer koukat v televizi? Tak proč to nutíte ostatním?
Metry metry!
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď