Vlastně je to smutná historie, a že se opakovala nesčíslněkrát. Sejdou se v malém kvelbu, dají hlavy, ruce i pár kaček dohromady a začnou. A ono se i daří: napůl.
Nejde jim to natolik, že by se u regálu prali spotřebitelé a u kvelbu investoři, to by byla pohádka, ale těch je mnoho jen v archivu České televize.
A nejde jim to ani tak zoufale, že by se rozešli, dva dali na pití a ostatní na joby od devíti do pěti.
Vyrábějí své biokřupky, řemeslné pivo, komunální nudle či co, pomaličku škudlí – a pak pochopí, že nastala ta chvíle: ukážeme se světu, plácneme se přes kapsu a, hle, spotřebiteli, tu jsme v celé originalitě a kráse!
Ale nejsou.
Jsou jako ti před nimi a po nich.
Obvyklí uvozhřelí.
Aby se v zářivém světě televize, show internetu a Velkých Peněz vyjímali, opatří svou značku – jistě na radu profesionálů – novými šatičkami, propleteným účesem a macatým make upem. A najednou značka nevypadá jako originální, trhlá, trochu magor mimoňka, ale jako vzorná společenská debutantka. Jak ty tety z prodloužených.
Šílené balení v hrubém papíře nahradíme aseptickým pytlíkem, jaký letos frčí, křiklavou barvu z razítka, jímž brandujeme škartku na obalu, vyměníme za jemně proteplalé pastelové řešení, krásné ve své neviditelnosti a zaměnitelnosti. To samé provedeme s webem, kde se pořád nic nedozvíte, ale za to elegantněji.
A šup do commercialu, kde budeme říkat to, co značky tisíckrát, jak vaříme s láskou, pečeme poctivě a nudlíme zodpovědně, a ukazovat tisíckrát viděné, bude to pěkné a laskavé, a nikdo si toho nevšimne.
Ano, prodeje povyskočí, už proto, že pro to šáhne občas i někdo, kdo šahal pro jiné, ale nechal doma okuláry, a chvíli to bude dobré, ale pak kampaň skončí, a designované balení se postupně ocitne až na kraji regálu.
A pak z něj padne, protože bude třeba prostoru pro nové.
Stejné.
Obvyklé uvozhřelé.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď