Obraz života v protektorátu byl ve filmu mnohem idyličtější než v reálu. Bodejť by ne, tak to cenzura chtěla. Na filmy se chodilo zapomenout, zasmát se, dojmout – a pak šup šup ráno do zbrojovky k soustruhu.
A tak se díváme na Městečko na dlani a vytěsňujeme, že z natáčení odvezli Karla Hašlera. Komedii Přijdu hned si běžně nespojujeme s osudem Anny Letenské, kterou nechali dotočit, ale ne žít. A Přednosta stanice? Obejde se silvestrovský program bez exhibice Vlasty Buriana? Ten měl po válce starosti, ne kvůli přednostovi, ale nakonec se mohl k herectví vrátit. Pozdě a málo. Zato režiséra dav 10. května 1945 ubil na ulici. Prý za Hašlera, i když v tom byl nejspíš nevinně.
To nevnímáme. Vidíme nostalgické staré filmy. Působí na nás stejně únikově jako na dobové publikum.
A stejně působí i mnohem mladší audiovizuální dílka. Nevznikla podle notiček cenzury, vznikla za peníze zadavatelů, a jeden by myslel, že oni zadavatelé by chtěli, aby v dobách krize jejich reklama reflektovala situaci a nabídla spotřebitelům řešení, příslib. Kdepak, idylka, a ráno k soustruhu.
V situaci, kdy denně čteme o cenách energií, kdy se mnozí bojí, jak zaplatí zálohy, vyúčtování, a především, kam vyrostou nově předepsané sumy, vstoupí do televize další distributor elektřiny. Hašler hadr.
Nemůže se to obejít bez animovaného maskůtka, co dělá elektriku ohonem za pomoci ebonitové tyče. Tenhle detail mě zaujal, s výjimkou dítek, jimž dílo zdá se určeno, my dospělí víme, že se za elektřinu platí. Dítě ve mně by se zeptalo proč, když ji dělá lištička. A idylka pokračuje, didakticky musíme vidět, jak se dobíjí elektroauto a jak město sosá energii, a všechno je tak pohádkové a milé a vůbec.
Krize není, a škoda, že není ani Vlasta Burian.
Pěkně by nám zazpíval.
A ráno k soustruhu.
To bude leknutí, až přijde vyúčtování.
Zanechat odpověď