Starý reklamní fořt mě kdysi učil nehledat, co hledám, ale hledat známky toho, že by to šlo. Zní to jako z úžehu, leč vysvětlím.
Situace: junior má za úkol prohledat portfolia fotografů. Hledá někoho, kdo by úchvatně, v souladu s briefem a vkusem kreativního ředitele (to je důležitější kritérium) nafotil maminku nadšenou z toho, že dítko jásá nad novou hračkou. Standardizovaný jedinec bude hledat fotografy, kteří mají ve svých předváděných kouscích fotografie s maminkou, děťátkem a hračkou. O něco osvícenější pochopí, že jde o výraz a šerosvit, a tak hledá vizuální pojetí blízké kreativnímu řediteli, a několik ukázek emocí na ženských tvářích. S tím, že i když pan mistr nikdy nenafotil dřevěného koníka, určitě to dá.
Stejně tak jiný mlaďoch prohledává reely režisérů, a opět, buď hledá někoho, kdo už to samé šedesátkrát natočil, anebo je probuzenější, pátrá po někom, kdo natočil emoce ve tváři hrdinů – a produkt už dá taky.
Na obou metodách není nic v zásadě špatného. Ta první vede k jistotě, že co jsme viděli v uplynulých letech, uvidíme zas.
Udělejte nám to znova, Mistře!
Tak vznikají specialisti třeba na table top. Kdo neví, co to je, šťasten jest. Anebo na malá pacholata. Viděl jsem reel britské režisérky ve zralém věku, kde byli jen veselí kojenci s matkami. První kousky byly černobílé, na ampexu, poslední na začínajících digitálech. Kdoví, z těch ampexových už mohli být senioři v agenturách, nedejž Pane!
Ta druhá vede k tomu, že se řady specialistů tu a tam rozšíří o úspěšného novice, který – nedá-li si pozor – se přilepí k danému formátu, a uváznuv drápkem, chycen jest celý pták.
Ten fořt po mně tenkrát chtěl, ať na tohle všechno zapomenu.
Ať hledám někoho, s kým by to šlo.
Kdo chce natočit, co ještě nikdy neudělal.
Udělejte nám to jen jednou, Mistře, a příště pojďme ještě o čuc dál!
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď