Viděli jste revuálního kouzelníka? Myslím naživo! Já ano, a na tu nudu se zapomenout nedá. Než obešli, on zprava, flitrová asistentka zleva, celé auditorium, aby ukázali, že meč je tuhý a kruhy dokruhata nepřerušené, uplynulo více času, než se spotřebuje na reklamní break v prime timu. A než slečna naobracela bednu na kolečkách všemi směry, abychom viděli, že je to bedna a prázdná, další.
A přitom jsme věděli, že meč se zasune do hrdla, kruhy propojí jak na olympiádě a z krabice vyleze slečna dutá, co na začátku čísla dělala paňácu v koutě jeviště.
Možná kdysi, když lokální Houdini zamlada objížděl štace, se tak budovalo dramatické napětí. Ale v době, kdy už jsme to všechno mockrát viděli, se z rutiny stala veteš. Věk televize a internetu nás naučil netrpělivosti s něčím, co známe pohyb za pohybem, mockrát, příliškrát.
Ve stejné svízeli bylo i divadlo. Lidi znali z biografů střihem proměněné lokace, z akce do akce, atraktivní záběry, a divadlo, se svými nástupy a „Však tiše, co to svítá nade mnou?“, vypadalo umouděně.
Kouzelníci museli vyvinout jiná šou, s hrdiny a příběhy (takoví Penn & Teller by mohli vyprávět, totiž Teller by nemohl vyprávět), divadelníci stavět úžasné světy hercovou hubou a divákovou imaginací – a my od reklamy jsme se od mnohaminutových užvaněných demonstrací v kinoreklamách dostali až k 750 obrázkům. Víc framů se do půlminuty reklamy jaksi nevejde.
Totiž nevešlo. Přišel digitál, a my se propadli zpět k vyprávěnkám ze starých časů. Co se dá odvyprávět za 30 vteřin, mládenci s vadami řeči a obsedantně kompulzivní ženy tloukli několik minut.
Obecenstvo ovšem mezitím tlouklo špačky. Anebo odešlo někam, kde mu nechodí ukazovat kovové kruhy. Všeho na světě je moc. Jenom divákovy pozornosti krapítek!
Nežvaň a jdi do pointy, nemusí být až za pět minut.
Divákovi to dojde.
Ve vteřině.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď