V logice světa jich ubývá. Můžou mít i dvě stovky let, a pak stačí jeden ukvapenec. Pamatujete se na Lehman Brothers? Na Seagram? Dobře, Lehmani to zabalili vlastní (zlo)činností, ale Seagram potopil vnuk zakladatele, Edgar Bronfman Jr. A potopil ho opravdu důkladně.
V Česku tohle nemáme. Značky, co přežily, nepatří nikomu. Nemohou, patřily všeholidu, a teď? Možná nějakým privatizérům. Měl jsem to štěstí, že jsem pro některé z nich pracoval: Pilsner Urquell, Vitana, časopis Vlasta. Sáhni kam chceš, všude utrápené stříbro, spíše kočičí než pravé.
Byl jsem zvědavý a hledal jsem, jestli někde uvnitř nezůstaly zbytky jakéhosi čara, zbytky magie zakladatelů. No, nezbyly. V podnikových archívech se spíš našly známky nucené spolupráce s dobovými režimy. V jednom dodnes mají dekret říšské župy, chválící je za dodávku produktu zadarmo pro potřeby NSDAP. V jiném děkovný dekret KSČ, budete se divit, za dodávku produktu zdarma pro potřeby srazu SSM. V jiném děkovný dopis zastupujícího říšského protektora, než ho picli, za – to už uhádnete – dodávku produktu zdarma pro sraz mladých es eses.
Konkrétní značky uvádět nebudu, to by bylo zbytečně škodolibé. Ony za to nemohou.
A proč bychom se měli pohoršovat? Značky byly, jsou a budou odrazem doby. Za padesát nebo sto let se budou jejich milovníci ušklibovat nad tím, jak si zadaly s dnešní dobou. Nic nového. Značky musí žít v době, kterou si nevybraly.
A musí mít někoho, kdo je bude ochraňovat. Někdy nestačí ani rodina zakladatele: i ten Edgar by nás mohl varovat. Značky hledají někoho, kdo jim pomůže. A někdy se nenajde. Schválně, kolik si vsadíte na příštích padesát let Bati? Dokáže se z rodinné firmy stát úspěšnou korporací? Anebo se zdrcne na prťáckou firmičku.
Rodina zůstává, značka mizí.
Staré značky nerezavějí.
Staré značky zteří.
Aniž si toho všimneme.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď