V logice světa jich ubývá. Můžou mít i dvě stovky let, a pak stačí jeden ukvapenec. Pamatujete se na Lehman Brothers? Na Seagram? Dobře, Lehmani to zabalili vlastní (zlo)činností, ale Seagram potopil vnuk zakladatele, Edgar Bronfman Jr. A potopil ho opravdu důkladně.
V Česku tohle nemáme. Značky, co přežily, nepatří nikomu. Nemohou, patřily všeholidu, a teď? Možná nějakým privatizérům. Měl jsem to štěstí, že jsem pro některé z nich pracoval: Pilsner Urquell, Vitana, časopis Vlasta. Sáhni kam chceš, všude utrápené stříbro, spíše kočičí než pravé.
Byl jsem zvědavý a hledal jsem, jestli někde uvnitř nezůstaly zbytky jakéhosi čara, zbytky magie zakladatelů. No, nezbyly. V podnikových archívech se spíš našly známky nucené spolupráce s dobovými režimy. V jednom dodnes mají dekret říšské župy, chválící je za dodávku produktu zadarmo pro potřeby NSDAP. V jiném děkovný dekret KSČ, budete se divit, za dodávku produktu zdarma pro potřeby srazu SSM. V jiném děkovný dopis zastupujícího říšského protektora, než ho picli, za – to už uhádnete – dodávku produktu zdarma pro sraz mladých es eses.
Konkrétní značky uvádět nebudu, to by bylo zbytečně škodolibé. Ony za to nemohou.
A proč bychom se měli pohoršovat? Značky byly, jsou a budou odrazem doby. Za padesát nebo sto let se budou jejich milovníci ušklibovat nad tím, jak si zadaly s dnešní dobou. Nic nového. Značky musí žít v době, kterou si nevybraly.
A musí mít někoho, kdo je bude ochraňovat. Někdy nestačí ani rodina zakladatele: i ten Edgar by nás mohl varovat. Značky hledají někoho, kdo jim pomůže. A někdy se nenajde. Schválně, kolik si vsadíte na příštích padesát let Bati? Dokáže se z rodinné firmy stát úspěšnou korporací? Anebo se zdrcne na prťáckou firmičku.
Rodina zůstává, značka mizí.
Staré značky nerezavějí.
Staré značky zteří.
Aniž si toho všimneme.
Zanechat odpověď