Je fousatý vtip:
chlapík se rozhodne vymazat si všechny fejsbůky, tvitry, instagramy, mesindžry – a taky LinkedIn. Hlavně posledně jmenované službě se to nelíbí. Brání se, posílá stovky mailů, tlačí pozvánky od společných přátel do diskusních skupin, láká k odběru novinek i k účasti v zaručeně skvělých obchodních nástrojích, ale chlapík nepovolí, odmítá, maže, až se mu to podaří.
Vezme batoh, odjede do pustiny, sestoupí k moři, posadí se na balvan a medituje.
Za chvíli cosi dole zacinká. Je to láhev. A v ní vzkaz.
Píše mu LinkedIn…
A přesně to byl důvod, proč jsem se rozhodl zkusit žít bez LinkedInu. Na první pohled to vypadá jako profesní sebevražda: nikdo tě nenajde, přijdeš o tisíce kontaktů, zbavíš se stovek doporučení, ejčármnažerky bez LinkedInu neudělají ani ránu, ztratíš přehled o diskusích v odborných skupinách, zchudneš, zemřeš, odložen, zapomenut a opuštěn. Chmury a obavy mě nakrátko od finálního výmazu profilu odrazovaly.
Přesto jsem si řekl, že to zkusím. Nejsem klasickým kariérním manažerem, naposledy jsem byl v zaměstnání před devíti lety, od té doby píšu, vymýšlím, jednatelím (strašné slovo, co?) a konzultuju. Tisíce kontaktů si na mě snad vzpomenou i bez celosvětové databáze sívíček. A když ne, asi jsem v nich výraznou stopu nezanechal, ne? Stovky doporučení mě spíš přiváděly do rozpaků (jaké to je, když mě doporučuje člověk, se kterým jsem nikdy nepracoval – a nečeká se tak nějak automaticky, že na oplátku ho doporučím já?). Ejčármanažerky mě stejně moc nevyhledávaly (patřím mezi nenadějné a překvalifikované, tedy staré a drahé), a když, tak zase s nabídkami, které bych nevyhledal já. A diskuse v odborných skupinách? Asi jsem nebyl v těch správných, kde to žije a inspirativní nápady cinkají vzduchem. V těch mých to žilo jak na výroční schůzi okrašlovacího spolku.
Je brzo na posouzení, jak mi tohle rozhodnutí změnilo, zlepšilo nebo zpackalo profesní život či tzv. kariéru. Zatím ustal jen nekonečný mailů. Upozornění na všechno, co se šustlo i nešustlo. Pozvánky sem a támhle. Přímé zprávy od lidí, co chtěli usilovně spravovat mé finance anebo mi prodat jachtu. Žádosti o přednášku, radu, pomoc, podporu, stáž, všechno samozřejmě zadarmo. LinkedIn je jak majetnická, žárlivá milenka. Jen maličko nabude pocitu, že nejste s ní 7/24 a plnou myslí, už se musí ubezpečit, že ji stále milujete, že jí stále patříte. To, že vypínáte veškeré notifikace, ji nezajímá. Po pár dnech vám zprávy a pozvánky posílá zas.
Teď jsem tuhle milenku opustil. Možná bude žárlit, možná to přejde jen tak.
Třeba jsem se připravil o Zlatou Ránu: práci snů, zakázku milénia či miliónovou prémii. To všechno se uvidí.
A třeba jednou já budu muset na kameni na kraji pláže vhodit z posledních sil roztřesenou rukou do moře vzkaz v láhvi: pomožte mi, jsem tu sám, odložen, zapomenut a opuštěn, hrozí mi podvýživa, zchudnutí a odúmrť.
Anebo se ukáže, že onen tak nadužívaný termín networking nemusí nutně probíhat jen na jednom, dost majetnickém místě.
(psáno pro Humbug.cz, 2017)
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď