Je to národní odchylka: kde jiní dojmou, my žertujeme. Máme v povaze bránit se pohnutím, citům, gestům a floskulím. Alespoň většinou. Obecně je to příjemné, civilní, uměřené.
Ale jsou chvíle, kdy to vrže a šmajdá.
Třeba Vánoce, sezóna, ke které se právě brodíme adventem. V reklamě už jsme ve Vánocích až po nosní dírky. A snaha nedojmout nás provází. Když nevtipkujeme, alespoň poučíme (to je druhá oblíbená poloha, ve které se naše komerční komunikace obvykle pohybuje).
A tak sice vidíme, že se pomůže někomu slabému nebo osamělému, ale místo hnutí citů se dozvíme, že pomáhat o Vánocích je správné. To je myšlenka, se kterou netřeba polemizovat, ale vzniká otázka všech tezovitých vyprávěnek světa: proč mi to povídají, místo aby mi to předehráli tak, že to nikdy nezapomenu?
Už Anton Pavlovič Čechov si stěžoval, že po něm lidé chtějí, aby na divadle oznámil, že krást koně se nemá. Ale všichni přece vědí, že je to špatnost a zločin – a koně se kradou dál.
Letošní vánoční commercial John Lewis & Partners nás taky poučí. Ale zajímavé je, kdy.
Nejprve sledujeme útrpného páprdu, jak se moří na skateboardu. Dohání ztracené mládí a včerejší sexappeal? Snaží se shodit? Přehlídka kiksů vrcholí zraněním ruky. Jak blízko jsme grotesce! Ale nedojdeme do gagů a řachandy. Pořád vidíme muže, který se umanutě pokouší. A až v okamžiku, kdy s manželkou otevřou dveře vyplašené, uťápnuté holce z ústavní péče, co svírá jedinou radost, svůj skateboard, pochopíme, proč se tak snažil. A pak si i poslechneme, že 108 tisíc dalších dětí je pořád v péči úřadů. A poslechneme si to rádi, protože drama k tomu otevřelo cestičku.
Točit se to u nás, tímhle začneme, a možná i skončíme. Pak budou smutné oči, budoucí rodiče, veselé oči, logo a pořád nuda.
Krást koně je špatné.
Přijímat sirotky je dobré.
Žvanit a nedramatizovat – to je hřích!
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď