Tuhle mi to řekl jeden majitel na plná ústa: ale ta značka je moje, ne vaše. Pro vás je cizí! Tak proč bych měl víc věřit vám než svému instinktu?
A měl pravdu!
Skoro všechny značky, pro které jsem kdy dělal, byly z povahy věci cizí. Jak jinak?
Dělá pro vás váš právník méně oddaně jen proto, že váš business nevlastní? Musíte mít účetního spolumajitelem, abyste se mohli spolehnout na jeho služby?
Asi ne. A stejně je to se mnou. Od vymýšlení brand name po detaily obchodního plánu, myslíte, že musím spoluvlastnit značku, abych pro ni dělal upřímně a naplno? Myslíte, že jsem musel mít podíl v pivovarech, televizních stanicích, minerálních vodách, anebo telekomunikačních operátorech?
A proto jsem majiteli odpověděl: váš instinkt má pravdu. Jestli si myslíte, že pro vás budu dělat míň nadšeně, protože to není má značka, mám řešení – dejte mi z ní čtvrtinu!
No, nedal. Ale pochopil, zaplatil a snad profitoval.
Jen jednou se mi stalo, že po mně majitel značky chtěl, abych si právo pro ni dělat zaplatitl. Kup si share, budu vědět, že to myslíš vážně. Stalo se, a mimochodem, už pro tu značku deset let nedělám, ale ten share mi pořád vynáší. Pan majitel je po smrti, ale jeho firma ne.
U jiných značek bych na to nepřistoupil. Ne proto, že bych jim nevěřil, když pro ně dělám, ale protože doktor dělá pro nemocné, ne pro zdravé. Většina klientů, kteří si mě kdy najali, byli v tom nejlepším rozpoložení: byli zoufalí. Miluju zoufalé klienty! Když jde o život jim osobně, anebo jejich značce, najednou jim nevadí, že je to cizí značka. Najednou po mně chtějí, aby to byla značka má, i když ji nevlastním.
A mám rád ten moment, kdy se značka uzdraví natolik, že mě najednou nepotřebuje.
Ale to nevadí, cizí nebo moje, značka žije.
A nebojte se, majitelé vám odvyprávějí, jak nás, značkové poradce, vlastně nepotřebovali.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď