Ze sna, z kterého si nic nepamatuju, se ozval známý zvuk a donutil mě se jakž takž probrat. Plácala ušima a cinkala známkou na obojku. Jasné znamení: probuď se, musíme ven!
“Jo, jo, Frankie, už už,” mumlal jsem a nějak se postavil na nohy. Kulhal jsem tmou do obývacího pokoje, psice už stála připravená u skleněných dveří ven. Otevřel jsem jí a uvědomil si, že nemám ani brýle, ani mobil. Kolik tak může být?
Na elektrické troubě jsou hodiny!
Mírně jsem se předklonil, přiblížil se k číselníku a zamžoural.
Představte si to: starý páprda v nočním úboru v mírném předklonu studuje čísílka. Vypadá jak Orel Eddie, famózně nejhorší skokan na lyžích, při rozjezdu, anebo jako prací shrbený vrchní písař sultánova vezíra při pokusu o uctivou úklonu.
Smějte se, můžete!
A najednou, snad to bylo tím postojem, se kolem mě zavířilo, čtyřicet let dozadu, a já se v podobnou nekřesťanskou hodinu vracel domů, viklající se mezi futry a snažící se trefit klíčem. Ještě ne plnoletý, ale obstojně nacamrán, to když jsme s kamarády před maturitou okoušeli dospělý život v hospodě, kde nám spřátelený pingl nalíval a na občanky nehleděl.
Dveře se otevřely a můj tatínek na mě nenadšeně hleděl.
“Víš, kolik je hodin?”
Snažil jsem se o lehce žertovný tón, ale moc mi to nešlo: “No asi nebude.. nebude vosm, že ne?”
Tatínek za mnou zavřel, došel do obývacího pokoje a v nočním prádle se předklonil a zamžoural, ještě ne úplně probuzený, na sektorový sekretář, kde stály hodiny, výrobek nějakého národního podniku, který se vyznačoval tím, že na tmavém dřevu nebyly zlaté tenké ručičky moc vidět. Nepraktické, ale v té době si jeden v obchodě nevybíral.
A já, byť to bylo netaktické a v mé situaci mírně sebevražedné, jsem vyprskl smíchy při pohledu na orla Eddieho.
Šup, a byl jsem zase zpátky v Jílovém, a jako bych z dálky, ozvěnou přes hloubku času, zaslechl vyprsknutí a smích.
Tak jo, tati, srovnáno!
Bigvilik's Brand Building Blog 
28.1.2023 (13:46) |
To bylo nádherné Viléme. Nezastavujte. 🙂