Teda já, veliká Mama Frankie, já se samozřejmě nebojím, ale ti dva kluci tady.
Westhighland začne vyskakovat a štěkat na blesky i hromy a je jasné, že proto, že se bojí. A Náčelník? Jen co bouřka někde v dáli začala, šla jsem se na něj s obavami podívat, a taky že ano, bál se, což se dalo poznat podle toho, že mě posadil pod své nohy u psacího stolu, kde obvykle mrmlá, že mu nohy dřevění, když si na ně láskyplně lehnu.
Ale pak začalo bouchat a vířit blíž, a tak se Náčelník tak bál, že jsme šli do ložnice. V té jsou tlusté černé závěsy ještě z doby, kdy jsem tu léčívala svou superpaničku Barunku, takže tam blesky nedoléhají. A westíka vysadil Náčelník na postel taky, takže jsem i jeho přidržela, aby se nebál, zatímco Náčelníkovi jsem dovolila, aby si chvíli četl, jeho to uklidňuje. A když bylo nejhůř, tak mě objal a zpíval mi do ucha Rozvíjej se poupátko s texty, které mám tak ráda, jako
Já jsem malá Frankiška,
poupě mezi trním,
Nepřááátele zaženu,
anebó uprdím…
Takže jsem mohla usnout v klidu, protože to už se ti dva naštěstí nebáli…
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď