Menu du jour: Přestupný rok

Dnes je 29. února. Den, o kterém někdo tvrdí, že lidé v něm narození, sezdaní či jen přestěhovaní (to poslední se vztahuje i na mě: jednou si o tom přečtete) jsou ošizeni o 3 ze 4 možností si zavzpomínat, připomenout si či opít se.

Je to den, který se vymyká z mentální rutiny. Co je každodenně, týdenně, měsíčně či ročně, to udrží v hlavě většina hlavu majících a užívajících. Co je obtýden či obrok, to už se plete. Quadriennale je dvakrát horší bienále. A je-li postupka třeba „každý osmý den“, splete to i newyorskou policii, i když ne Elleryho Queena.

Nepravidelnosti našemu mozku prostě nevyhovují.

S přestupným rokem se pojí ještě jedna má zkušenost. Nestala se 29. února, ale v půli roku. A o tu půli právě šlo. Zažertoval jsem večer na sociálním médiu, že do konce 1. července už chybí jen dvě hodiny – a tolik má i první půlka roku. Výmyk z mentální rutiny! Hned se na mě snesla palba výsměšných reakcí. Jeden moderátor televizních a rozhlasových kulturních pořadů, muž obvykle okázale pěstovaného laskavého hlasu a na odiv dávaného rozhledu, mě vyzval, abych se zamyslel a zkusil si to přepočítat. Požádal jsem ho obratem, aby to zkusil on.

Reakce byla zlostná. Styl urputný hovád s banem. Napsal mi, že jsem nedouk, a ještě pár pěkných deskripčních slovíček, poslal mě zpátky do školy (měl podezření, že jsem ze základní musel vypadnout předčasně), kategoricky oznámil, že rok nemůže mít půli o půlnoci, když má lichý (li-chý, chá-peš, trou-bo?) počet dní a že s takovým omezencem se bavit nebude. A jen toto dopsal, zablokoval mě, abych mu nemohl odpovědět.

Čím mylnější hodnocení, tím větší přesvědčení.

Takhle jsme to v hlavě podrželi, někdo nám to tak řekl, my uvěřili – a budeme v nesprávné víře stát s řemdihem v ruce, pavézou kryti. Je jedno, jestli jde o spotřebitelské mýty (zásaditá Plzeň či vymýtání překyselení organismu citróny), národní sebebáje (a že jich je!), konspirační teorie nebo usilovně ražené profesní bludy. Z těch miluju třeba ty filmařské.

Kdysi studovali na Barrandově distribuční kopie těch málo amerických filmů, co směly za železnou oponu, a zjistili, že neobsahují skoro žádný ostrý střih. A dospěli k závěru, že i proto jsou tak působivé, když střihy nahrazují krátkými prolínačkami na několik oken, oku skoro skrytými. Pravda byla jednodušší. Ty filmy byly překopírovávány z amerického standardu 30 políček za vteřinu na evropských – tehdy – 24. Při tom vznikal i tenhle efekt.

S koncem Barrandova a té opony zase neustále zdůrazňovali, že producent filmu je producer. A že když je tam executive producer, tak to je vedoucí výroby. V tom přesvědčení, vyčteném ze slovníku, je neodradilo, že některé filmy měly vedoucích výroby klidně i pět a že mezi nimi byli lidé jako Steven Spielberg, kterého z podobné profese těžko podezřívat. Ve skutečnosti je to spíš právě naopak: executive producer je titul pro významné šajby na vrcholu potravního řetězce.

A lidé, kteří to rázně a přesvědčeně šířili, přitom nebyli hloupí.

Jen v záseku.

Předsudek silnější reality – jako vždy.

Zkuste lidem věcně vysvětlovat jejich utkvělé představy a omyly!

Zamázne vás první urputný hovád s banem.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s


%d blogerům se to líbí: