V jedné knize o životě v Japonsku před šedesáti lety jsem našel návod, jak vyprovokovat západní barbary k oduševnělému projevu úcty k hostiteli. Mocný muž, spřízněný s domem císařským, přijal skupinu umělců. Zatímco místní věděli, co se očekává, a rafinovanými pochvalami oceňovali velmožovu domáckou tvorbu, burani ze Západu přikývli, mdle pochválili, ale málo a nesprávně, a tak vznikalo táhlé a nevonné faux paux.
Aby to hostitel diplomaticky překryl, provedl příslušný výslech sám:
„Mé kresby jsou velmi zdařilé, že?
A mé básně by jistě byly ještě působivějšími, kdyby vám v jejich pochopení nebránila nízká až žádná znalost našeho jedinečně bohatého jazyka, že?
A má kaligrafie, viďte, že je zcela osobitě, jemně a mistrovsky provedena, že?“
Souhlas s každou otázkou byl považován za dostatečnou poklonu hostiteli, inu co taky s tou chamradí.
Techniku dovádíme v marketingové komunikaci k dokonalosti až tokijské. Tohle na mě vykouklo v sociálním médiu:
„Nechte se ohromit kvalitou našeho kovového nábytku.“
Tato headline visela na vizuálu, nápadně připomínajícím pohled na skřínky zaměstnanců v místní truhlárně. Pod tím logo, jak jsem nikdy neviděl, s názvem firmy, o které jsem nikdy neslyšel. A to bylo vše.
A celé to mělo – aspoň předpokládám – ty skřínky prodat. Ale jak?
Neřekli mi, kdybych už náhodou zařizoval zaměstnaneckou šatnu, v čem je jejich produkce odlišná od běžných a jistě horších. Nevysvětlili mi, jaké požadavky mi splní. Vydrží déle? Neuhnije? Snadno se udržuje? Dodá lesku? Aniprt!
Nevím, proč to ukazovali mně, neprovozuju truhlárnu, posilovnu ani bazén. Ale oni nemluvili vůbec k žádnému potenciálnímu klientovi. Natož aby slíbili, co pro něj produkt udělá, zač se mu značka zaručí.
Není vyžadován zájem, vyžadována je pochvala.
Pochval, křupane, hostitelovu kaligrafii!
A táhni zpátky mezi barbary.
—
Poznámka: výraz ‚faux paux‘ je záměr, ne překlep. 😉
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď