Je to věčný sen těch, co mají klíče od promítacích sálů: tohle chceme, abyste viděli, a protože se cukáte, tak vás k tomu dokopeme. Jinak utrum!
Za protektorátu návštěvníci kin jemně ale jasně manifestovali názor na propagandu: čekali v předsálích, dokud neskončil týdeník Aktualita. A do sálu se soukali až po něm. Úřady kontrovaly: zrušily pauzu a zakázaly rozsvěcet mezi týdeníkem a filmem. Grupy diváků šátraly poslepu. A úřady přitvrdily: zakázaly komplet vstup do sálu po začátku týdeníku. Zamknout a nepouštět!
Další kroky si jistě představíte: diváci ve tmě hlučeli, pískali a nelichotivě komentovali postup říšské branné moci. Úřady přebily: při výtržnostech se rozsvítí, program ukončí, raus, vstupné nevracíme! Promítači před týdeník povinně zařazovali výchovné diapozitivy.
Takže se reptalo tišeji a dodržovalo se jisté příměří: my děláme, že na to koukáme, vy děláte, že nás to přesvědčí.
Podobné příměří platilo u Československého filmového týdeníku v dobách socialismu. My předstíráme, že sledujeme plnění plánu, vy si to odfajfkujete, vyřízeno.
Kde je čas týdeníků? Tam co sláva indiánů!
Ale majitelé klíčů se znovuzrodili. Reklamu ti pustíme, jinak ftipnovideo neuvidíš. A opět se zrodilo křehké, nevyřčené příměříčko: my to přetrpíme, vy si vyděláte, pojďme o tom nemluvit.
Až do nedávna: v nové videotéce jedné TV skupiny uprostřed přehrávání promítnou čtyři nebo pět reklam. Nepřeskočitelně, nebo přeskočitelně těsně před koncem. To samo by porušením příměří nebylo. Ale ouha! Oni přehrávají jeden a tentýž commercial nebo selfpromo spot. Čísílka možná naskakují – ale jako bych slyšel tichý ropot davu. Možná bude muset dojít na výchovné diapozitivy. Ropot hlásá:
Netlačte na pilu, budeme se zlobit.
Kdo moc táhne, riskuje lom.
Kdo moc tlačí, riskuje výron.
Kdo moc rozmrzuje, riskuje rozdráždění.
A to se vrátí.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď